Nežijeme v policejním státě...

... ani nás nemlátí žádné gestapo a už vůbec nestojíme proti „komunistické“ policii a neopakuje se rok 1989. V policejním státě by policie proti nějakému Czechteku vůbec nemusela zasahovat, neboť by jej zmařila dávno předtím, než by začal. Vládlo by se prostřednictvím práskačů, přičemž by slovy Egona Bondyho „jeden udávaje druhého prostřednictvím třetího udával sám sebe“.

Kdyby proti stoupencům freetekna stálo gestapo, nebyli by jen surově vyhnáni, ale následující léta by strávili buď v pankrácké věznici, kde by byli mučeni, nebo v koncentračním táboře, kde by dřeli do roztrhání těla a v případě, že by měli „nevyhovující rasový původ“, čekala by je smrt plynem. A není tu ani žádná „komunistická“ policie.

Jednak proto, že vize komunismu jakožto pospolitosti naprosté ekonomické vzájemnosti a svobody každého jedince se přímo pojmově vylučuje s existencí něčeho jako je policie, a také to, co tu bylo před rokem 1989, bylo vším jiným jen ne komunismem. A za druhé proto, že minulý režim by nenechal zpochybňovat oprávněnost jednání své policie na stránkách svého tisku.

Nestačí ale říct, že tyto asociace, které policejní zásah vyvolal, jsou nepravdivé. Důležitější je položit si otázku, proč se objevily a byly s vážnou tváří skandovány tisíci lidí na demonstracích. Je tomu tak podle mě proto, že stoupenci a stoupenkyně freetekna si nepřipouští, že je masakroval současný stát, stát jehož jsou občany a občankami.

Proto vzhůru k útěšné mytologii, že ve skutečnosti nás masakrují dávno minulé postavy z dějin a že nežijeme v normální demokracii, ale v „policejním státě“. Když budeme hodně demonstrovat a spojíme se s těmi správnými politiky, třeba se nám jednou vrátí demokracie a svoboda a policajti nás už nebudou mlátit...

Politici svou příležitost už ostatně vycítili. Jako ryba ve vodě se mezi protestujícími pohybuje Daniela Matějková, předsedkyně pražské organizace Strany zelených. Zviditelňuje se celá plejáda jiných politiků. Je to pochopitelné.

Ti lidé, na něž Paroubek s Bublanem poslali policajty, už asi sociální demokracii volit nebudou. A šli byste svým hlasovacím lístkem podpořit někoho, kdo vám nechal zmlátit příbuzné nebo kamarády? Takže to samé pravděpodobně platí pro většinu jejich kamarádů, rodičů, sourozenců... odhadem dvacet lidí na jednoho člověka přítomného na Czechteku. Deset až dvacet tisíc krát dvacet – to je nějakých pět až deset procent volebních hlasů, a to už politikům stojí za námahu. A tak se z demonstrací proti policejnímu násilí pozvolna stal politický spektákl.

Skuteční stoupenci a stoupenkyně freetekna by si ale měli uvědomit, že je bude mlátit každý stát – „demokratický“ právě tak jako „komunistický“. A je jedno, kdo v něm bude u moci. Může to být jedině horší.

Stínový ministr vnitra za ODS Ivan Langer počítá s variantou, že by případný další Czechtek vůbec nenechal proběhnout, že by jej policie jednoduše neumožnila. Jaký to pokrok oproti Bublanovi!

A kdyby se dostali Zelení do vlády, jejich koaličním partnerem by byla sociální demokracie. Takže jediný výsledek by byl, že by ministryně školství Matějková trucovala možná o trochu víc než dnešní ministryně školství Buzková.

Stát nemůže připustit, aby si stoupenci a stoupenkyně DIY kultury dělali, co chtějí, má-li zůstat státem. A protože DIY kultura stojí a padá s požadavkem svobody, musí být v opozici vůči státu – má-li zůstat DIY kulturou...

„Už zase bijou děti...

plastikovými kyji, už zase vzduchem letí slova o anarchii...“ Tak začíná nová píseň od Jaromíra Nohavici. Můžeme být jeho fanoušky nebo ne, může se nám tato píseň líbit nebo ji můžeme pokládat za kýč. Buď jak buď bylo od Nohavici jakožto od člověka, který už toho dokázal tolik, že nemá za potřebí sbírat laciné body, hezké, když jasně vyjádřil svůj názor a riskoval i pokles popularity u konzervativněji naladěné části svých fanoušků. A na tom nic nemění ani to, že již první tvrzení v písni, které se stalo rovněž jejím názvem, je nebezpečný nesmysl, pro účastníky a účastnice Czechteku hluboce urážlivý.

Tvrdit o někom, že je vlastně ještě dítě, znamená v naší hluboce ageistické společnosti nejen jistou ochranu před cizí surovostí. Znamená to především znevažování a shazování jeho činů. Vždyť to jsou děti a hrají si, jejich zábavu vlastně nejde brát vážně. Až vyrostou, budou se věnovat skutečné kultuře jako my, a budou konzumovat díla takových velikánů, jako je Kocáb, Bílá nebo Nohavica. Kdo by bral vážně jejich dětské hry... i tohle je v podtextu toho, když někdo mluví o stoupencích a stoupenkyních freetekna jako o „dětech“.

„Děti“ si už našly vnímavého dospělého. Stal se jím Václav Havel. Dost možná svou podporu stoupencům a stoupenkyním freetekna „myslí upřímně“. Nezabíjí ale undergroudového ducha této subkultury svými snahami vtáhnout ji do dialogu s vládou? Nedělá z ní vzpouru s razítkem od úřadů a onen haškovský mírný pokrok v mezích zákona? A co dodat k tomu, když Havel řekl: „Mnohokrát jsem mluvil i psal o nebezpečí typicky postkomunistického ztuhnutí politického establishmentu, kde proběhly velké privatizační procesy a vytvořila se nová sociální struktura společnosti. Někde hlouběji ve společnosti existuje pravděpodobně přinejmenším nechuť k tomuto. Celé se to promítá například do sporů o občanskou společnost. Jako by ti mocní měli občas pocit, že by měli organizovat sebeorganizaci společnosti.“

Je to výstižné, ale nedělá Václav Havel přesně to, o čem v poslední větě mluví? Jako umělec, autor Moci bezmocných, svobodomyslný člověk a nonkonformista by jistě Václav Havel byl zajímavým partnerem pro stoupence svobodné kultury. Jako autor záhy porušeného slibu, že v naší zemi nebude obnoven kapitalismus, jako dlouholetý prezident a jako podporovatel několika válek jím může být jen stěží – alespoň pokud si zvuk soundsystému nepleteme s rachotem bombardéru a fireshow s výbuchy bomb zabíjejících civilisty.

Často se zásah policie proti Czechteku nepřesně srovnává se 17. listopadem. Nedávno někdo ocitoval i dobový výrok Miroslava Štěpána před dělníky z ČKD: „V žádné zemi, v žádné zemi ani rozvojové, ani v socialistické, ani v kapitalistické neexistuje to, aby patnáctileté děti určovaly, kdy má odejít prezident, nebo kdy má přijít a kdo jím má být, a to se bohužel stalo.“

Už se nepřipomíná to, že jej hned poté dělníci vypískali s pokřikem „Nejsme děti“. Asi by bylo nezdvořilé Nohavicu či Havla vypískat. Ale zcela jistě by jim někdo měl taktně připomenout, že stoupenci a stoupenkyně freetekna žádné děti nejsou.